Strýcovo pravítko a lekce proti lenosti

Zase chceš pít?

Ale já pít nebudu.

Tak třeba pro hosty.

Třeba.

Tak pojď.

Jenže...

hosti jsou dvojího druhu.

Já vím.

Zvaní a nezvaní, viď?

Hm.

Dobře, udělám si kafe sám.

Ale jednu věc bys pro mě mohl udělat, ne?

Máš, prosím tě, pravítko?

Takový to dřevěný s kovovým okrajem,

jak se podle něho dá ořezat výkres.

Hm.

Buď tak laskav, přines mi ho, jo?

Tady je to pravítko.

Hm, fajn.

Díky.

Jo, dobrý, tak...

Au, co je?

Dělám to nerad, hochu.

Co je? Strejdo!

Co je? Au!

Au! Strejdo, prosím tě! Strejdo!

No, promiň. Nezlob se na mě, ale s tebou to jinak nešlo.

No, to poznáš, až budeš mít sám děti.

Teď se běž umýt.

Jo, nechceš čaj?

Ano, prosím.

Vážený bakaláři,

když se maminka vrátila z nemocnice, nemohla mě poznat.

Příliš ale neprotestovala.

Strýc u nás totiž zůstal déle, než se původně předpokládalo,

a jeho přirozená autorita jaksi zapůsobila i na ni.

Když se od nás po čase zase odstěhoval,

zůstalo pro mě dobré chování i ty práce v domácnosti samozřejmostí.

Dnes jsem mimořádně emancipovaným mužem i dobrým pracantem v podniku, kde jsem zaměstnán.

A mohu zodpovědně říct, že nejhorší nemocí, kterou jsem kdy trpěl, byla lenost,

a mým nejlepším lékařem strýc, se kterým jsme dnes výborní kamarádi.