Nesmrtelný A-čchiang: Od odletu lidstva k samotě ve vesmíru

To nic, jmenuju se A Čchiang. Neumřu, nezestárnu, a dokonce ani nedostanu průjem.

Před více než dvěma tisíci lety mě probodali, až jsem vypadal jako ježek. To nic.

Později jsem cestoval po Evropě. Místní mě opékali nad ohněm, ale nic mi nebylo.

Tenhle je hotový. Démon! Lidé kolem mě se za ta léta střídali jeden za druhým.

Když se pokaždé rozešli, akonec jsem zůstal jen já.

Ale pokaždé, když na mě někdo zavolal: „Tati.“ Tati, pojď se na to rychle podívat. Krok úhybu.

Zase jsem si říkal… Krok úhybu. Žít tak dlouho není zas tak hrozné.

Tati, ještě jednou. Riziko jaderné války se zvyšuje, plán na dálkový let se spouští.

Postaví obří vesmírnou loď, která odveze část lidí ze Země.

Tati. To nic. Stejně se neodvážím cestovat v čase. Vy běžte napřed.

Tohle je moje jídlo. Až se pro tebe vrátíme, vyzvedneme tě.

Dobře. Nenechte mě čekat moc dlouho. Dávej pozor na mámu.

Možná měli trochu jinou představu o tom, co znamená „později“.

Poté, co lidstvo odešlo, Země získala nové vládce.

Chobotnice.

Později jsem se v jejich očích stal posvátným živoucím fosilem.

A to, co následovalo, bylo ještě neuvěřitelnější.

Jedna moje bota rozpoutala světovou válku.

Vždyť je tu ještě jedna, ne?

Vidíte? Otravné zlozvyky uhlíkových forem života jsou úplně stejné.

Později se Slunce dál rozpínalo a brzy mělo pohltit Zemi.

Tentokrát měla odejít jako první dokonce i Země.

Právě když jsem už nic nečekal,

znovu se objevila jiskřička naděje.

Země už dál nefungovala. Mimozemští přátelé, odkud jste přišli, tam se vraťte.

Vy… co chcete dělat?

Vy nejste mimozemšťané.

84. dálkový průzkumný lidský tým vám vzdává úctu.

Pra-praprapraprapradědečku, Přišli jsme vás vyzvednout.

I když jsme vynechali spoustu „pra“, když vidím, v co jsme se během evoluce proměnili, nemá cenu si s tím lámat hlavu, hlavně že se geny nepřerušily.

Později jsem přežil všechny své potomky, a tak jsem se jen vznášel, vznášel a vznášel, aniž bych věděl, kdy to konečně skončí.